Drama po roce 1945

Vývoj dramatu probíhá obdobně jako vývoj poezie a prozy - stejné etapy a mezníky. Po roce 1945 se objevuje v dramatu téma osvobození a okupace (někdy v alegorické formě - Drda: Hrátky s čertem), a to zejména po r.1948, kdy se začínají objevovat i témata z dělnického prostředí (V.Káňa, M.Stehlík, P.Kohout). Objevují se v obou typech stejné nedostatky jako u budovatelské prózy. Přesto vzniká i několik hodnotnějších divadelních her (V.Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956 - varování před zneužitím atomové energie F.Hrubín - Srpnová neděle 1958, Křišťálová noc l961). Vedle těchto her se zpočátku v letech 1945-7 rozvíjela také satira (Divadlo satiry - V.Blažek, J.Kainar. Divadlo V+W, ABC), která byla v 5O.letech nahrazena komediemi, jež se vyznačovaly černobílým viděním postav a optimistickým vyzněním.

Od poloviny 50.let dochází k postupné změně, do literatury vstupují mladší autoři a objevuje se méně jednoznačný pohled na svět (M.Jariš, O.Daněk, J.Topol aj.). V 6O.letech začínají vznikat tzv. divadla malých forem, která jsou většinou založena na spojení mluveného slova s hudbou (většinou vycházející z jazzu) Zvláštní formou je tzv. textappeal (autory jsou I.Vyskočil a J.Suchý, provozovali ho 1957-58 v Redutě a divadle Na zábradlí pod názvem Plentuch = povídky čtené na jevišti svými autory, prokládané hudbou, písněmi, rozhovory. Tuto formu dál rozvíjely od 6O.let další skupiny: Šimek + Grossmann, Svěrák + Smoljak, Vodňanský + Skoumal, Burian + Dědeček aj ).

Nejznámějším divadlem malých forem je Semafor (Sedm malých forem: hudební divadlo, kabaret pro děti, divadlo poezie, divadlo oživlých rekvizit a škrobených hlav, výtvarné umění, pantomima a film). Divadlo je spojeno se jmény Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. 1.premiérou byla hra Člověk z půdy (1959). Stalo se zdrojem nového jevištního projevu (groteska, kabaret, prvky poetismu a dadaismu, pásma scén nepříliš souvislých, ale poetických. Další hry: Taková ztráta krve, Jonáš a tingl tangl, Zuzana je sama doma, Kytice...)

 

Na konci 60.let se v divadle vyhraňují 3 zákl. směry:

a) absurdní drama (charakteristika světová literatura). Protože se soustředí na vykreslení absurdity světa, chybí hlubší prokreslení psychologie postav. U postav není důležitý vnitřní svět, ale vazby se světem vnějším. Je ovlivněno fr. dramatem, dobou (kritika kultu osobnosti...) a oblibou F.Kafky v 6O.letech. Nejvýznamnějším představitelem je V.Havel, I.Klíma ,P.Kohout aj.

b) lyrické drama - protipól absurdního dramatu, nejdůležitější je vnitřní svět postav a jejich psychologie. Děje je zde poměrně málo. Navazuje na tradice českého divadla (Šrámek, Hrubín). Mezi nejznámější autory patří Josef Topol. Oba typy zachovávají většinou jednotu místa, času a děje na rozdíl od

c) dramatu akčního - prolínání časových rovin, dějů, vícerozměrnost postav, důraz na jazyk atd. (P.Kohout, M.Uhde, F.Pavlíček, Karol Sidon, Daniela Fisherová, Karel Steigerwald.)

 

Počátek 70.let znamená zlom-krize českého divadla-velké množství her není z politických důvodů uváděno. Autoři proto píší rozhlasové a televizní inscenace (často pod cizími jmény), nebo píší hry, které jsou v podstatě určeny k četbě a ne k předvádění. Na počátku 90.let se v krizi ocitlo nejen drama, ale i divadlo. Hry sice nejsou zakazovány, ale divadla mají finanční potíže, proto uvádějí repertoár přitažlivý pro diváky bez ohledu na kvalitu.

Navštivte i další stránky o literatuře: Nejstarší literatura - o starověké literatuře a Světová literatura - zahraniční literatura 20. století.